Jak Leontina vytváří své obrazy?

„Vytváření obrazu vnímám jako skládání mozaiky. Každý obraz jakoby zapadl na své předem určené místo. Tento proces jsem si pro sebe pojmenovala jako Trojí cvaknutí:

První přijde, když se mi v hlavě objeví námět. Najednou je tam, vyloupne se z mlhoviny podvědomí v celé své kráse, jindy naopak ještě lehce zahalený a naléhavě se dožaduje mé pozornosti. A já si říkám: „Ano, Tebe chci!“ Cvak!
Náměty jsou různé. Nasávám informace ze všech stran, obracím pohled dovnitř do sebe a moje ruka vedená tím ustavičným chrlením sama maluje, zapřahá štětec a barvy a vydává se na cestu. Někdy jsou to zvířata v podivných kabátcích, jindy podivné rostliny, pak zase živly, obličeje a postavy, zvláštní krajiny, zhmotnělé pocity, mýty a legendy. Před očima se mi odvíjejí celé příběhy, kterým ne vždy rozumím, ale pokaždé je silně prožívám. Stojím v nekonečné řece mezi dvěma světy a přelévám obrazy sem a tam. Jak maluju, vize se objevuje na plátnu, tah za tahem, barva za barvou následují mé nitro. Vdechuju obrazu život, seznamuju se s ním. Je to velmi intimní záležitost. Cosi se přese mne přelévá a získává hmotnou podobu. Hotovo. Cvak!
A pak přichází okamžik odhalení. Oči uvidí tuhle zhmotnělou vizi a srdce je dotknuto a potěšeno – chybějící kousek skládačky něčího života vystupuje z neznáma a volá. Cvak! I tohle je velmi intimní proces. Znám ho také, když si mě nějaký obraz zavolá a přitáhne, třeba někde na výstavě. Chtě nechtě s ním vedu užaslý, někdy velice vtipný dialog a nejraději bych si ho hned odnesla domů. Věřím, že tak jako poezie nebo melodie i obraz umí pohnout duší a srdcem a máme pocit, že jsme našli něco, co jsme dlouho hledali, co jsme chtěli vyjádřit a nevěděli jak, co nám chybělo.
A na tohle nesmírné dobrodružství, tvoření a nalézání, bych Vás ráda vzala s sebou.“